jak bych se cítila v kůži pacienta

                                                   Jak bych se cítila v kůži pacienta?

Tento týden jsem zažila svojí první praxi.Byla to souvislá týdení praxe v Jihlavské nemocnici.Mé pocity když jsem v pondělí poprvé vešla do Jihlavské nemocnice jako žákyňka byly smíšené, na jednu stranu jsem se hrozně těšila na něco nového, na něco nepoznaného, ale na druhou stranu jsem se aji bála ten strach byl podvědomní a nechtěla jsem si ho připouštět, ale byl tam.Strach z toho co mě bude čekat, jak to bude probíhat, jak to zvládnu, strach z druhačky která nademnou měla dohlížet, strach ze všeho!Když jsem se ráno převlíkala do šatiček byla jsem plná očekávání!Byl to velmi zvláštní pocit takovej  smíšenej, že jsem ani pořádně nevěděla jak se cítím!Ale na venek jsem se snažila působit vesele, vesele jako spíš jsem si snažila vytvořit určitou masku ke svým pocitům aby to na mě nepoznaly!Masku k celýmu světu!Seděla jsem tam už převlečená v těch šatičkách a vedle mně něco povídala kámoška ale já jsem jí vůbec nevnímala přemýšlela jsem nad vším v tu chvilku jsem se přemýšlela jak bych se asi chovala kdybych byla na místě těch pacientů a teď ke mě přišli náký žákňky plný optimismu, který se snaží svojí naivitou změnit svět a myslí si že se jim to povede!Jak bych se asi cítila když bych tam již nákou tu dobu ležela, měla vážný problém, již smířená se smrtí a najednou by přišli ňáký holky a snažily by se mě rozveselit, ano možná by mi to bylo příjemný možná by mi vnesly do tváře trochu toho optimismu, ale mělo by to význam?Ty holky si tam místo mě nepudou lehnout, nevytrpěly tu bolest, nežili mým životem a najednou přijdou a jsou úplně cizí a snaží se mi zlepšit náladu a domluvit mi, ale má to cenu oni si tam odbudou svůj týden praxe a pudou zase zpátky domů!A všechny jejich slova zaniknou, ano třeba přijdou další a budou to také tvrdit, ale bude to mít význam?Oni tam se mnou nebudou oni si místo mě nelehnou na odn a nebudou čekat na smrt ne oni jsou mladý, veselý a budou si dál žít, ale já jsem ta kdo tam zůstane ležet!Jak se budu cítit když na mě budou pořád sahat v rukavicích?Budu si myslet, že se jim hnusým, že jsem jim odporná?Nebo pochopím, že oni ty rukavice mít musí!Jak se budu cítit když tam budu nemohoucně ležet a oni mě budou muset přebalovat, krmit a umývat!Jak se budu cítit?Budu se stydět?Nebo mi to bude jedno?Jak bych se cítila kdyby mě musely krmit?Bylo by mi to trapné?Jak bych se cítila kdyby se mnou musely chodit na záchod a pak mně vytřít zadek protže toho nebudu schopná?BYlo by mi to blbé?Jak bych se cítila kdybych zaslechla ja se baví o tom jak mě musely přebalovat a jak jim to bylo nepříjemné?Cítila bych se ukřivděně?To vše mi prolítlo hlavou a udělalo mi to vní ještě větší nepořádek!přemýšlela jsem nad tím jakse mám chovat!Když jsem přišla na oddělení tak první práce kterou jsme dostaly bylo umýt postel po apní, která přes noc zemřela!V tu chvilku mě zamrazilo v zádech ale řekla jsem si chtěla bych aby to pro mě někdy někdo udělal?ŘÍíkala jsme si že mě ta paní vidí a jak se jí asi líbí když já nad tím ohrnuji nos!?Tak jsem se vzchopila a vykouzlila úsměv na tváři!postel jsem nakonec umyla s radostí!A s radostí jsem děla všechny práce jistě nebylo mi zrovna moc příjemný přebalovat paní která se úplně celá zašpinila!Ale vzpomněla jsme si jak by bylo mě n ajejím místě a udělala jsem to!Nejvtěší krize přišla ve čtvrtek kydž jsem měla umýt pacienta bez nohou!V první chvli to byl ohromný šok!Nikdy jsem nic takového neviděla, ale pak jsem se vzchopila a vžila se do kůže toho 40iletého pána, který právě čerstvě přišel o obě nohy a ještě se tu o něj mají start ňáký žákyňky!Ten pán ztratil chuť do života, zhroutil se mu celý svět a já teď přijdu trošku vyšokovaná ale s ůúsměvem a chci ho umít!Ten pán se na mě mračil,alejá si toho nevšímala!Já bych se  taky určitě mračila na celý svět!Nakonec se i ten pán umoudřil a dalo by se říct, že jsme si i popovídaly!BYlo to fajn akorát jsem byla pořád nějak v šoku nebo tak něco takže i když jsem se v pokoji usmívala potom jsem se zhroutila najednou mi to přišlo všechno hrozně líto a řev druhačky mi k tomu moc nepřidal!Ano byla jsem slabá a zhroutila jsem se a stydím se za sebe protže ten pán a spousta jiných lidí na tom jsou mnohem hůř a nepláčí, ale já ano a to mně nic nechybí!Když jsem si toto uvědomila tak se to trošku zlepšilo a po chvilce byl náký šok tabu a zapojila jsem se normálně dál do práce!

Na závěr bych chtěla udělat velmi hlubokou poklonu všem sestrám kteří toto vidí a snáší každý den, třeba třicet let, ale také všem pacientům, protže ani ti to nemají lehké!