Už je tomu tak, rok se s rokem pomalu schází a nám se blíží první výročí svatby. Nedá mi to, abych se nezamyslela, nad naším prvním rokem ve svátosti manželství.
Již jako malá holka jsem si vždy velmi ráda prohlížela svatební fotografie mých rodičů a když jsme si tenkrát koupili video rekordér, tak jediná VHS kazeta byla ta z jejich svatby. Jako malá jsem znala jejich svatbu nazpaměť. Nikdy mě neunavilo se na ní dívat stále znova.
Svatba pro mě od dětsví byla něco krásného, magického, posvátného. Již jako malá holka jsem se tedy těšila, až jednou ten den nastane i pro mě.
S manželem jsme se znali dlouhá léta. Po pěti letech našeho společného vztahu, jsem mu kývla na jeho nabídku s prstýnkem. Nabídku stát se jeho ženou.
Ani těch pět let vztahu vždy nebylo jednoduchých. Nebyly to chvíle jen šťastné a bezstarostné. Samozřejmě že tam byly i hádky a nedorozumění, ale důležité bylo, že jsme vše spolu překonali. Myslím, že i naše společná víra nám hodně pomohla, věděli jsme, kde hledat útěchu, kam se obrátit o pomoc, když nám ten druhý nerozuměl, při pocitech, že nemluvíme stejnou řečí.
Úplně přesně si vybavuji, jak se mi den před svatbou nechtělo jít spát a v hlavě mi stále zněla známá písnička - Zítra mám svůj den...
Když jsem si pak druhý den ráno oblékala svatební šaty, věděla jsem, že dělám dobře. Byla jsem si jistá, že děláme tu jedinou správnou věc. Nebyla jsem nervózní, svého nastávajícího muže jsem dobře znala. Znala jsem ho ve zdraví i v nemoci, v dobrých i špatných dnech. Mé srdce už si dávno získal. Věděla jsem, že manželství je prostě taky život a jak už to v životě chodí, ne každý den je posvícení. Přichází i špatné dny, nemoci a trápení. Ale jak nám řekl pan farář na předmanželské přípravě. Manželství je jako jízda vlakem, někdy jede vlak kolem krásné krajiny, ale někdy se tam objeví i tunel a tma, někdy dokonce vlak v tunelu zastaví. Ta krásná krajina, to jsou ty dobré dny. Avšak tunel, to jsou ty hádky a dny horší. Avšak i po projetí tunelem jede vlak dál. A nejde z vlaku před tunelem vystoupit. Prostě se to musí překonat, abychom pak zase mohli vidět tu krajinu.
Snažila jsem se na toto přirovnání po celý rok myslet. Jak se dny kalendáři střídali, tak se střídali i naše pocity, nálady a starosti. Někdy náš vlak manželství jel kolem nádherné krajiny, jindy jsme uvízli v pomyslném tunelu. Ale ničeho nelituji, jak říká jedna píseň - život co máš, je tvůj.
Co dodat nakonec, než: " Vím jenom, že jsme my DVA, spolu se držíme, držet se budeme!"
Děkuji svému muži za krásný první rok.
Krásně napsané Míšo :) Je až neuvěřitelné jak ten čas letí ;)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.